Obyčejní lidé mají vztek

Před pěti lety byl Nicolas Sarkozy kandidátem „ranních ptáčat Francie“. Dnes je „prezidentem bohatých“. Změna je důsledkem jeho vlády a ukazuje, jak moc krize tuto zemi změnila.

Zveřejněno dne 20 dubna 2012 v 14:23

Michel Sieurin se nakloní dopředu, odloží kladivo a ztlumí hlas: „Před pěti lety jsem volil Nicolase Sarkozyho, dnes je mi to trapné. Líbil se mi jeho slogan: ‚více pracovat, a tím více vydělávat‘. Ale pro nás obyčejné lidi nic neudělal, je prezidentem bohatých.“

Již 25 let je Sieurin ševcem v Montivilliers, malém severofrancouzském městečku blízko města Le Havre. „Antisarkozysmus je fenoménem pařížské elity,“ prohlásila nedávno Carla Bruniová. Tak to stojí i v provládním tisku – pařížští literáti, žurnalisté a intelektuálové jsou prý proti Sarkozymu, ale „mlčící většina“ tam venku, ta má jiný názor! To říká i ten, kterého se to nejvíc týká, a který se – překvapivě – během svých cest po venkově setkává jen se samými přívrženci. Možná by si ale Sarkozy měl promluvit s někým, jako je švec z Montivilliers.

Pětašedesátník Sieurin pracoval v mládí v kovoprůmyslu, byl zapojen do protitřídních odborů CGT, „a v roce 1981, když se s Mitterandem dostala k moci levice, jsem očekával zázraky.“ Levice odešla, kapitalismus zůstal. Sieurin viděl ještě mnoho věcí pominout. Své sny o solidární společnosti. Nebo svou práci automechanika a s ní i tisíce jiných pracovních míst v průmyslu v regionu.

Prázdný hlasovací lístek

V neděli 22. dubna budou Francouzi hlasovat o tom, kdo se stane jejich příštím prezidentem, 6. května bude druhé kolo. Michel Sieurin možná do urny vhodí prázdný hlasovací lístek. Socialista François Hollande je pro něj „taky jen liberál“ – tím slovem je ve Francii označován nenáviděný ekonomický liberalismus. Přísně levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon je pro ševce moc agresivní, a radikální nacionalisté Marine Le Penové nepřipadají z principu v úvahu. „Pro mnohé z mých přátel ale ano,“ říká Sieurin. „Mají vztek a chtějí ho ukázat. Fašisté ale nejsou.“

Montivilliers je městečko jako každé jiné. Do Paříže se dostanete za dvě a půl hodiny, ale z hlediska kultury je hlavní město vzdálené mnoho světelných let. Paříž, to je jedna velká veřejná debata, nervózní centrum. Srdce francouzského venkova bije jinak.Tady se názory formují potichu, v kruhu rodinném, v kruhu přátel, v kruhu nejrůznějších spolků. A tato Francie rozhodne volby. Geografie země se mění, lidé s minimálními příjmy a dlouhodobě nezaměstnaní se stěhují do malých měst a na venkov. Ve velkých městech jsou totiž často nuceni vybrat si mezi drahým bydlením v exkluzivních čtvrtích a nepříliš bezpečnými ghetty.

„Je tu klid,“ tak zní první odpověď na otázku týkající se pozitiv jejich místa bydliště, když se zeptáte obyvatel Montivilliers. Náměstí obklopují starobylé domky, několik jich je hrázděných, většina ovšem velmi sešlých. Ani trhy už se ve městě dávno nekonají. V nejlepším stavu je téměř tisícileté opatství, to platí stát. Jeho dějiny skončily s francouzskou revolucí, když jeptišky odmítly přísahat na republiku. Od roku 1793 se v budově dokonce nacházelo pohostinství. Klášterní restaurace se ve městě stále nachází, ale dnes již v budově naproti. Je místem setkávání dělníků. Claude Far a Salim Khaoua sem zašli, je jim 28 a 30 let, jsou alžírského a marockého původu, „nerozluční“ jako bratři, jak sami říkají. Obdivují Němce kvůli kancléřce a autům a jsou toho názoru, že s Francií to jde z kopce.

Skoro všichni bez práce

V tom jsou zajedno s převládajícím názorem veřejnosti. Ten je podporován záplavou knih a článků, které si stěžují na třídní pokles a na rozpad „francouzského sociálního modelu“, který se dá popsat jedním slovem: égalité, rovnost. „Naši kamarádi jsou skoro všichni bez práce,“ říká Salim, „ti si nemůžou dovolit chodit do restaurace jako my.“ Claude a Salim jsou téměř pořád na cestách, kontrolují sváry na jaderných reaktorech po celé zemi. Občas mají plat, občas jen překlenovací podporu, podle toho, jestli těleso již pojalo kritickou dávku radioaktivity a oni jsou nuceni dát si pauzu.

Oba patří k „Francii, která vstává brzy,“ jejíž ctnosti Sarkozy tak rád vychvaluje. „Lidem, jako jsme my, slíbil, že budeme vydělávat víc – no, a nic z toho nebylo.“ A zase: „To je prezident bohatých.“ Takže Hollande? „Ne, ten chce zavřít atomové elektrárny.“ Marine Le Penová? „Možná. Francie se musí bránit konkurenci. Ale návrat k franku je blbost.“

Komentář

Ve vzduchu je cítit revoluce

„Co odhalila kampaň: nenávist k bohatým,“ píše v titulku francouzský týdeníkLe Point. Rozšířená „nenávisti vůči boháčům“ spojuje hned několik kandidátů na prezidentský post. Vlastní je především Jean-Lucu Mélenchonovi, kandidátovi krajní levice. Podle týdeníku se nejbohatší vrstva obyvatel stala na pozadí hospodářské krize „obětními beránky kandidátů“. Hesla jako zrušit privilegia, vzpomínka na revoluční rok 1789, či „hon na bohaté“ ukazují, že všichni berou v potaz jeden zásadní zvrat: hranice přijatelnosti v oblasti nerovnosti příjmů, která byla od 90. letech velice vysoká, prudce poklesla. Volební kampaň končí a podle magazínu Le Point vyvstává jedna otázka: „Zklidní se tato francouzská zaujatost, jakmile Francouzi odevzdají své volební hlasy?“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma