Vyberte si jazyk
Vladimír Putin se chystá 25. listopadu na návštěvu do Říma, do Vatikánu, aby se zde setkal s papežem Františkem. Kromě nejrůznějších důsledků, které by tato návštěva mohla mít zejména pro budoucí vztahy mezi katolickým a pravoslavným křesťanstvím, půjde o setkání mezi dvěma muži, kteří se v létě spojili proti Spojeným státům (a Francii) ohledně zásahu v Sýrii.
Zatímco Obama trhal lístky sedmikrásky a rozhodoval se, zda zasáhnout či nezasáhnout a potrestat či nepotrestat Asada za použití chemických zbraní, Putin a František se snažili americkou intervenci zastavit. Papež tlačil diskuzi k domněnce, že občanskou válku v Sýrii uměle vyvolali obchodníci se zbraněmi. Narážel tím na Západ lačnící po zisku.
Je na čase, abychom se v Evropě zamysleli nad tím, co znamená pro Evropu, ale také pro celou západní společnost, mít papeže, který pochází ze světa, který je o dost jiný než ten náš. Papeže, který ve vztahu k Evropě paradoxním způsobem spojuje kulturní rozdílnosti a schopnost upoutat pozornost, vyvolat zájem, a dokonce nadšení.
Vztah mezi papežem a jeho stádem, stejně jako jeho pokus do hloubky reformovat římskou církev, se týká katolického světa a ti, kdo do něj nepatří, na něj nemohou hledět jinak než s obdivem.
Dechristianizace Evropy
Vztah nejvyššího pontifika k Evropě se ale týká všech Evropanů. Jako se jich týkají současné geopolitické změny, z nichž je možná jedním z nejdůležitějších okamžiků právě příchod Jorgeho Mariii Bergoglia na svatopetrský stolec. Můžeme říct, že nástup papeže původem z Latinské Ameriky napravil anomálii, která byla v posledních desetiletích čím dál viditelnější a závažnější.
Zatímco mimo Evropu se katolicismus šířil a upevňoval, dramaticky ustupoval tam, kde dříve Respublica Christiana měla své srdce. Evropa se stala kontinentem, kde se v posledních desetiletích nejvíce zakořenil sekularismus (v podobě dechristianizace).
Z tohoto hlediska je Evropa ve srovnání se zbytkem světa (včetně Spojených států) výjimkou. Houževnatost a přetrvávající vitalita katolicismu a vůbec celého křesťanství v neevropských částech světa kompenzují ústup víry na Starém kontinentě. Do té míry, že někteří sociologové náboženství předpokládají, že pokud by se tato tendence měla prohlubovat, křesťanství by se rychle stalo téměř výhradně neevropským náboženstvím. V tomto směru by zvolení kardinála Bergoglia mělo tento anomální stav napravit.
Tato volba má však daleko širší geopolitický význam. Stala se známkou a ilustrací drastické změny vlivu západního světa v mezinárodní rovnováze ve prospěch nezápadních rozvíjejících se zemí. Je zcela normální, že duchovní, ať už papež, či řadový kněz, napájí svou křesťanskou vizi hodnotami a myšlenkami vlastními společnosti, z níž pochází. A země, v níž Bergoglio vyrůstal a která utvářela jeho osobnost, je tradici liberální Evropy nepochybně velmi vzdálená. Tato okolnost by mohla časem vytvořit nejeden problém ve vztahu mezi papežem a Evropou, světem, který příliš nezná, a to málo co zná, ho nijak zvlášť neuchvacuje.
Univerzální poselství a místní zkušenosti
Velká síla katolicismu vždy spočívala v umění spojit sílu univerzálního poselství spásy se schopností zhodnotit místní zkušenosti a specifika.
Když byli papeži Italové, ostatní evropské katolické církve moudře spojovaly věrnost římskému biskupovi s valorizací národních specifik. Mimoevropské církve podřízené evropským papežům dělaly totéž.
To platilo ještě za pontifikátu Jana Pavla II., jehož charisma si s Bergogliovým v ničem nezadalo. Centrum katolicismu však bylo ještě stále silně zapuštěno v Evropě, zatímco mimoevropské církve byly vykázány na „periferii“.
Dnes k okraji směřuje Evropa, kterou drží nad vodou pouze skutečnost, že fyzické sídlo papeže zůstává nadále v Římě. Pro evropské katolíky (ve skutečnosti pro všechny Evropany) situce zcela nevídaná.
Bude záležet na jednotlivých národních církvích, včetně té italské, aby zúročily to, co je na evropské tradici dobrého, jedinečného a nenahraditelného. Bez toho si církev bude umět jen těžko představit budoucí dlouhodobé a harmonické vztahy s Evropou, stejně jako najít cestu k zastavení sekularizace Evropy. Kromě sympatií, které vyvolává současný papež, a vzkazu, který vysílá celému světu, by mohl prolomit překážky a zaplnit dějinami vykopané příkopy, které dnes oddělují Evropu od zbytku světa.
