Zpráva Záchranný plán

Pravidla jsou to hlavní

Za chyby se platí. Toto základní pravidlo tržní ekonomiky je ale od vypuknutí krize, která už trvá pět let, stále pošlapáváno, upozorňuje Die Zeit. Političtí představitelé se přitom budou muset rozhodnout, zda dají přednost morálním hodnotám nebo prosperitě.

Zveřejněno dne 6 ledna 2012 v 15:58

Ti, kdo si dají tu námahu a projdou si současná internetová diskusní fóra věnovaná hospodářské krizi, zjistí jednu zajímavou věc: nevoli nevyvolávají ani tak kolosální částky nalévané do trhů nebo různé záchranné fondy, jako spíš totožnost adresátů těchto peněz. Těmi jsou bankéři, kteří si dlouho plnili kapsy a nyní čelí bankrotu. Státy, které si žily nad poměry a už si nedokážou obstarat nové peníze. Soukromníci, kteří upsali příliš mnoho půjček a už nejsou dál schopni zajišťovat obsluhu dluhu.

Místo toho, aby byly tyto prohřešky potrestány, se jim dostávalo odměny – tak tomu západní společnosti už pět let přihlížejí. K tomu, abychom pochopili rostoucí znechucení ze záchranných plánů, musíme vzít v potaz nejen finanční, ale i morální rozměr krize.

Pomoci by nám zde mohl psychologický koncept kognitivní disonance, který popisuje rozpor mezi naším viděním světa a skutečným stavem věcí. Tak jako v [Ezopově] bajce o hladové lišce a hroznech visících přes zídku. Liška vyskakuje, ale stále se jí nedaří hrozny utrhnout. Tento neúspěch nezapadá do představy, kterou zvíře, zvyklé získat vše, co chce, samo o sobě chová. S člověkem žijícím v průmyslové zemi to není jinak.

V západním myšlení hluboce zakořeněný princip vlastní odpovědnosti je ústředním bodem pojetí spravedlnosti ve všech západních industrializovaných společnostech: každý je odpovědný za své činy. Neoddělitelnost rizika a odpovědnosti je základem kapitalismu. Trhu tento princip umožňuje proměňovat individuální úsilí o dosažení zisku v obecný zájem. „Vztah k investicím je vázán na právní odpovědnost investora. K excesům a prohřeškům dochází jedině z důvodu absence této odpovědnosti,“ napsal v roce 1940 freiburský ekonom Walter Eucken, jeden z myšlenkových otců tržní ekonomiky. Ještě dnes většina odborníků jeho analýze přitakává.

Bezpodmínečná solidarita všech vůči všem by naopak podněcující mechanismy kapitalismu, potažmo kapitalismus jako takový rozložila. Výzva k větší míře vlastní odpovědnosti se stala od osmdesátých let leitmotivem liberálních reforem právě proto, že imperativ tržní ekonomiky a pojetí spravedlnosti převládající ve společnosti spolu dobře souzní. Každý může uspět, ale každý také může skončit nezdarem.

V této úvaze zašli, jako už mnohokrát, nejdále Američané. V nedávné veřejné debatě se moderátor Wolf Blitzer zeptal republikánského kandidáta na prezidenta Rona Paula, jak by měla společnost reagovat na případ mladíka, který nepovažoval za nutné obstarat si zdravotní pojištění a nyní se nachází v kómatu. Musí nést svoji odpovědnost, odpověděl Ron Paul. Wolf Blitzer se ho tedy zeptal, zda to znamená, že by ho společnost měla nechat zemřít: „Ano!“ reagovalo publikum.

Tento postoj nás může odpuzovat svou radikálností. Necháme-li ale stranou otázku života a smrti jedince, lze jej vztáhnout i na Evropu: kdokoliv se dostane do potíží jen svou vlastní nezodpovědností, může od ostatních očekávat pouze částečnou pomoc. Záchrana států či bank je tak nutně pociťována jako závažné porušování tohoto pravidla.

Proti čím dál naléhavějším výzvám k větší spravedlnosti staví „záchranáři“ imperativ efektivity. Dostane-li se některá banka do potíží, strhne s sebou i ostatní, a drobní střadatelé přijdou o své peníze. Pokud se otřásá stát, otřásá se všechno a veřejný pořádek bere za své. A jako první tím utrpí nejzranitelnější skupiny. Záchrana vyjde zkrátka levněji než bankrot.

Rozdělování pomoci se rovněž neobejde bez rizika. Pokud Evropská centrální banka (ECB) nalije do bank půl miliard eur, existuje tu v případě, že finanční ústavy nezískají své peníze zpět včas, skutečná hrozba inflace. Hlavní ale je, že dopadne-li operace úspěšně, nebude stát daňového poplatníka ani halíř a zároveň umožní předejít velkým škodám. Přesně za tímto účelem také centrální banky vznikly.

Jestliže konstatujeme, že zachraňování má své opodstatnění na poli finančním, ale podkopává morální základy tržní ekonomiky, respektive společnosti, pak Západ čeká tíživá situace, kdy se bude muset rozhodnout mezi prosperitou a spravedlností. Jinými slovy: buď na sebe vezmeme riziko exploze, nebo se budeme muset z globálního hlediska smířit s tím, že v době krize budeme svědky jistých nespravedlností.

Takové rozhodnutí nelze brát na lehkou váhu. Od dob velké hospodářské krize v třicátých letech povýšily státy morální hodnoty nade vše ostatní. Odmítly pomoc a zruinovaly tak ekonomiku. Dnes kladou nade vše ostatní ekonomiku a riskují, že zruinují morální hodnoty. Nakonec se možná budeme muset vydat stejnou cestou jako liška z bajky, která pochopila, že na zeď sama nevyleze, a když odchází, tak se sama utěšuje: „Stejně jsou ty hrozny kyselé.“

Názor

Půjčujme státům levněji!

„Proč musí státy platit 600krát tolik, co banky?“ Otázka, kterou si v deníku Le Monde kladou bývalý francouzský premiér Michel Rocard a ekonom Pierre Larrouturou, vyvolává na internetu velké množství reakcí.

Jak oba připomínají, když Bushova vláda v roce 2008 uvolnila 700 miliard dolarů (540 miliard euro) na záchranu amerických bank,

„Americká centrální banka (Fed) bankám potýkajícím se s problémy tajně půjčila celkem 1,2 bilionů dolarů s neuvěřitelně nízkým úrokem 0,01 %. V mnohých jiných zemích přitom občané trpěli důsledky úsporných plánů, které na ně uvalily vlády, jímž finanční trhy již nechtějí půjčit pár miliard s úrokem nižším než 6,7 či 9 %!“

Rocard a Larrouturou citují prezidenta Roosevelta: „Vláda organizovaných peněz je zrovna tak nebezpečná, jako vláda organizovaného zločinu.“ Navrhují, aby „starý dluh“ našich států byl přefinancován s úrokem blížícím se 0 %.

K uskutečnění této myšlenky není třeba měnit evropské dohody. Evropská centrální banka (ECB) samozřejmě není pověřena půjčovat členským státům, může však neomezeně půjčovat veřejným úvěrovým institucím (jak stanoví článek 21.3 Stanov evropského systému centrálních bank) i mezinárodním organizacím (článek 23 Stanov). S úrokem 0,01 % tedy může poskytnout úvěr Evropské investiční bance (EIB) či francouzskému finančnímu ústavu Caisse des dépôts, které pak mohou členským státům, nuceným se za účelem splátky svých předchozích dluhů dále zadlužovat, půjčovat s 0,02% úrokem.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma