Ruch na laponské hranici

Vesnice Nuoram na nejsevernější výspě EU je přestupní stanicí finských a norských přeshraničních dělníků. Na okolní Laponsko však zbytek Finska poněkud zapomněl.

Zveřejněno dne 6 srpna 2013 v 11:26

Každý den ráno se Jocke Pikkarainen vydává ze svého bydliště ve finském Nuorgamu směrem na sever, do pětadvacet kilometrů vzdáleného norského města Tana Bru, kde obléká červený stejnokroj místní záchranky. Pikkarainen pochází z jihofinského Kimito a studoval v Turku. Nejdříve pracoval jako řidič sanitky, pak se ale na konci loňského roku rozhodl odstěhovat se svou partnerkou co nejdál k hranicím a pracovat na severním břehu řeky Tana, jež tvoří hranici mezi Finskem a Norskem. Oba jsou zaměstnanci místního zdravotního střediska, ačkoliv Jockeho partnerka je momentálně na mateřské dovolené.

„Přišli jsme jednak tak trochu za dobrodružstvím, jednak proto, že za stejnou práci tu dostaneme ve srovnání s Finskem téměř dvounásobnou hrubou mzdu,“ říká Pikkarainen. S pacienty a některými z kolegů se baví jednoduchou norštinou, s ředitelkou Anu Saariovou pak finsky. Na oddělení s ním pracuje hned pět Finů. Zdravotní středisko v Tana Bru je skutečně kosmopolitní prostředí, kde Norové tvoří pouze polovinu personálu. „Pracují tu zaměstnanci z Filipín, z Ruska, Thajska, Kanady nebo Estonska,“ říká Anu Saariová.

Překonávat překážky

Platy v norském zdravotnictví už dlouho přitahují finské vysokoškoláky, a Anu Saariové přicházejí žádosti o práci z Finska alespoň jednou do týdne. „V Norsku se mladým na medicínu nechce. Odrazuje je práce na směny a jiné sektory nabízejí mnohem vyšší platy,“ vysvětluje. Zájem ze zahraničí je naopak tak velký, že norská zdravotní zařízení mají na výběr z mnoha kandidátů. „Důležitým kritériem je samozřejmě ovládat jazyk. Musíte umět norsky, nebo se alespoň dorozumět švédsky,“ dodává. Jocke Pikkarainen se jazykově aklimatizoval bez problémů. Potíže mu nedělalo ani vyměnit studentská léta v Turku za každodenní život otce rodiny pod klidným nebem Nuorgamu. Přitom ani Nurogam ani Tana Bru příliš mnoho příležitostí k zábavě neskýtají. Jediná restaurace ve vesnici je většinou zavřená a šest měsíců dlouhá polární noc by leckoho odradila. Zdá se však, že Jockeho něco takového nerozhází. „Atmosféra je tu ve skutečnosti docela příjemná. A příroda úplně neuvěřitelná,“ říká nadšeně.

Hraniční přechod mezi finským Nurogamem a sousední norskou vesnicí Polmak je opravdu docela hezký. Na to, že je nejsevernějším místem EU a zároveň hranicí Finska s NATO (jehož je Norsko členem), je to dokonce docela přívětivé místo.

Jak nalákat finské turisty

Hraniční cedule informuje, že celnice funguje pouze během otvíracích hodin a mimo ně je zakázáno převážet zboží bez zvláštního povolení. Vedoucí odboru hospodářství a rozvoje na radnici finského města Utsjoki-kyrkby Anne Landsmanová vysvětluje, že díky kupní síle norské koruny a (podstatně nižším) životním nákladům ve Finsku je Nuorgam pro Nory vysoce atraktivní. „Za stejnou cenu tu nakoupí mnohem víc zboží než doma. Kupní síla Norů podporuje naše hospodářství.“

Landsmanová si však klade otázku, zda firmy na jihu Finska pochopily, že Arktida je pouhých 200 kilometrů od Utsjoki. A že Norsko už investovalo do využití jejího hospodářského potenciálu miliardy. „Až se to na Arktidě začne hýbat, bude nedaleké Utsjoki ve středu dění, ale na finské straně. Aby Finsko mohlo těžit ze své blízkosti Arktidě, doporučila bych firmám tady investovat,“ vysvětluje.

Kraj totiž nemůže věčně zůstat závislý na norské kupní síle. Laponsko by se také mělo orientovat na finské turisty, domnívá se Aslat-Jon Lansman. Šestadvacetiletý muž se věnuje chovu sobů a zároveň je šéfem rodinné firmy, která vyrábí místní speciality – například sušené sobí srdce – a majitelem sezónní kavárny. Organizuje také „dobrodružné“ pobyty, při kterých mohou turisté lovit lososy, seznámit se s laponskou kulturou, vyzkoušet si potápění v arktickém oceánu, lety na rogalu a lyžování.

„Není lehké sem v zimě lidi přitáhnout,“ přiznává Lansman. Znepokojen je i tím, že většina mladých odjíždí studovat a pracovat na jih. Laponská kultura se udrží při životě jen stěží, pokud si zároveň bude házet klacky pod nohy. „Je pravda, že se tu člověk musí rvát, pro odvážlivé jsou tady ale i skutečné příležitosti,“ ujišťuje nás jako správný podnikatel.

Zkusí i další místní štěstí? „Jiné mladé podnikatele v místním sektoru neznám. V družstvu jsme z chovatelů sobů mladší třicet let jen tři.“ Podle Lansmana by se mladí Laponci měli na chov sobů zaměřit, aby zajistili kulturní přežití. „Laponská kultura je chov sobů. Zatímco finština má pro soba jeden nebo dva výrazy, laponština jich má sto padesát a je schopná zvíře popsat ze všech jeho stránek.“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma