Vyberte si jazyk
Tradiční rituál jarního úklidu letos v Polsku provází diskuze o odpadu. Země si spolu s dalšími 10 zeměmi vysloužila kritiku Evropské unie za nepořádek, špínu a nadměrné množství odpadu.
Vyvstala tím naléhavá otázka, kterou si nicméně klademe příliš zřídka: opravdu po sobě musíme zanechávat tolik odpadu? A podíváme-li se na problém z poněkud jiného úhlu, netrpí moderní civilizace náhodou posedlostí materiálními statky, která se jí jednou stane osudnou?
Dnešní lidé do svých moderních jeskynní vláčí jídlo zabalené v alobalu a vodu v lahvích, ačkoliv jejich domovy jsou vybaveny kvalitními vodovody. Často toho domů přinášejí jednoduše příliš – kvůli slevám a výprodejům, protože se více vyplatí koupit balení po šesti kusech, protože dobrých věcí nemá člověk nikdy dost.
Konzumenti novinek
Naši rodiče a prarodiče si své první televizory pořizovali s tím, že jim vydrží celý život. Životnost první generace mobilních telefonů se odhadovala na 10 let. Naopak dnešní tablety jsou zastaralé, už když si je pořizujeme.
Vědci současné obyvatele západní civilizace popisují jako „konzumenty novinek“. Pokrok, kterého Polsko za posledních dvacet let dosáhlo, označují za „imitativní modernizaci“. Lidé vždycky toužili po věcech a hromadili je - polský přechod ke kapitalismu dal tomuto materialismu pouze novou, intenzivnější a vpravdě americkou podobu.
Jako národ trpí dnes Poláci syndromem raného konzumerismu: něco si koupit, mít to, vyhodit to, koupit si něco nového, a to levně, takže nekoupit by byl hřích.
Národ lenochů
„Materiální kultura v Polsku se vždycky musela potýkat s nedostatkem, takže předměty běžného užití v podstatě nikdy neztrácely svou praktickou hodnotu,” říká profesor kulturní antropologie na Varšavské univerzitě Włodzimierz Pessel, který se specializuje na garbologii („odpadkologii“, vědeckou disciplínu, která studuje odpad a jeho odklízení) a prováděl výzkum v Polsku a Skandinávii.
Polská obliba ve hromadění nejrůznější veteše, tendence schovávat věci a nikdy nic nevyhazovat, pramení podle profesora Pessla z dlouhé tradice prozatímních řešení a dočasného bydlení, s nimiž měli během století deportací, přesidlování a vyvlastňování zkušenost miliony Poláků. Dějiny Polska jsou dějinami neustálého přestavování a provizorních řešení.
Oficiální náboženství
V západních částech EU se snižování objemu odpadu, jeho recyklace a znovuvyužívání stala oficiálním náboženstvím, jehož respektování je vynucováno s absolutní vážností. Pokud vynesete pytel s odpadky v nesprávnou dobu nebo vhodíte sklenici do kontejneru s plasty, dostanete pokutu, čelíte morálním útokům a stigmatizaci. Protivná propaganda čistoty a pořádku zároveň staví nové chrámy úhledného a zdravého žití - lyžařské sjezdovky, rozhledny a útulné kavárny - kolem nejmodernějších spaloven a na dávno zrušených skládkách.
V západní Evropě jsou sběrny, kde se recykluje eletrotechnický odpad, v podstatě obaleny nejrůznějšími bariérami, které člověku brání vhodit jakýkoliv předmět do nesprávné kategorie. V Polsku jsou tyto bariéry instalovány proti krádežím.
V Německu nyní recyklují přibližně polovinu veškerého odpadu a cílem je zvýšit tento podíl v dohledné době na 75 %. V Polsku se míra recyklace pohybuje na 5 až 10 %, což je v rámci EU s výjimkou Rumunska a Lotyšska nejméně.
Neustálá spotřeba
Nahradí náboženství recyklace doktrínu kapitalismu o neustálé výrobě a výměně dobrého za lepší, i když se lepším pouze zdá? Doktríně, která nám diktuje směňovat trvanlivé věci za zboží krátkodobější spotřeby? Nejbrilantnější dnešní myslitelé si lámou hlavu nad budoucností světa, který bude nucen recyklovat neustále narůstající hory odpadu. Mnoho z nich věří, že kapitalismus je nezničitelný a že nejcharakterističtějším znakem takzvané pozdní modernity právě to, že je jako systém schopná neustálé obnovy.
Moderní kapitalismus by však náboženství recyklace nepropagoval čistě ze strachu o životní prostředí, aniž by to pro něj zároveň bylo výhodné. Kdepak: „Sáhnout do odpadu může přinášet zisk.“ Norové spočítali, že zisk ze čtyř tun odpadků se odpovídá zisku z jedné tuny ropy. A tpodle toho už jednají. Odpad už není pouze vedlejším produktem civilizace, ale představuje i obrovský a neustále rostoucí byznys, ve kterém peníze nenese pouze výroba odpadků, ale i jejich recyklace.
Sáhněme si do vlastního odpadu
Předpisy, které jsou v současné době v Polsku zaváděny, jistě vyvolají u mnohých lidí odpor. Nutnost připlatit, abyste se něčeho mohli zbavit, je tak trochu šok. A přestat s nočním vyhazováním odpadků do nejbližšího lesa nebo řeky a místo toho vyvíjet a úspěšně zavádět místní recyklační systémy představuje v podstatě utopickou myšlenku. Přidejte denní rituál třídění a probírání kontejnerů, krabic, lahví, konzerv a sáčků, a stojíme před úplnou myšlenkovou revolucí.
Bylo by jen dobře, kdyby tato revoluce Polsku pomohla z jeho současného stádia raného konzumerismu na vyšší, méně dravou a bezohlednou úroveň. Asi je nejvyšší čas, abychom i my sáhli do svého odpadu.
Pohled z Rumunska
Láska k veteši
Problém recyklace odpadu „tíží celou východní Evropu“, zejména Rumunsko, píše Money Express. Hospodářský měsíčník cituje studii z roku 2010, která uvádí, že „se z nefunkčních ledniček, televizí, vysavačů, a dokonce i žárovek stávají předměty, na nichž lpíme“:
Nejde jen o to, že lidé nevědí, co s nimi, když přestanou fungovat. Problém je i v tom, že programy na podporu obchodů, které za vrácené nefunkční předměty nabízejí slevy na nákup zboží, v roce 2010 najednou skončily.
Recyklace odpadu nyní spadá do unijních závazků, píše měsíčník. Evropská unie loni [zveřejnila směrnici] (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2012:197:0038:0071:CS:PDF), která zavádí nové normy pro sběr odpadních elektrických a elektronických zařízení a na léta 2016-2019 stanovuje minimální úroveň recyklace na 45 % ročně. „Členské státy mají 18 měsíců na to, aby směrnici implementovaly do národní legislativy. Pokud tak neučiní, hrozí jim pokuta až do výše 200 000 eur denně,“ upozorňuje Money Express.
