Vyberte si jazyk
Căina Petera Netzera i jeho všechny filmy až na Child’s pose – Pozici dítěte znám. Viděl jsem i díla Cristiho Puia, Cristiana Mungia, Cornelia Porumboia, Cristiana Nemesca či Tudora Giurgia. Stále žiji v realitě, která dost často dusí civilizační logiku. Živnou půdou pro vysoce hodnotné umělecké dílo nové vlny naší kinematografie jsou témata jako společnost, vězení, škola či další instituce. Stále si myslím, že náš osud nás po pádu komunismu zavede k Nobelově ceny za literatury pro Rumunsko. Herta Müllerová ji sice získala, ale tehdy spíše za dílo, které čerpalo spíše z dopadů památky komunismu než komunismu samotného.
Nobelovka o transformaci
Očekávám tedy Nobelu cenu za dílo o transformaci. Na téma, kolem něhož nová rumunská vlna začínala točit své filmy. Filmy, které bychom opomíjeli, kdyby nezískávaly mezinárodní ocenění, protože většina z nás je považuje za hanlivé vůči naší zemi. Tato mladá generace fimařů se snaží získávat financování od Národního centra pro kinematografii, které je přiděluje jen s velkými obtížemi.
A přesto bychom jim měli pomáhat, protože na světovém trhu zhodnocují jedinou autentickou věc, kterou ještě máme: utrpení a beznaděj z toho být Rumunem. Beznaděj z běhu proti dějinám a vedle civilizace. V dnešním světě se to dobře prodává a do tohoto sebebičování bychom tedy mohli investovat.
Kdybychom měli parafrázovat slavnou hlášku z filmu Filantropica Nae Caranfila, když už stejně pořád jen natahujeme ruce k Evropě, MMF a Světové bance, dopřejme si alespoň hezký příběh. Je to určitá vytříbená forma žebroty. My vám prodáme pilulky beznaděje a vy ze Západu nám dejte nějaké peníze a buďte rádi, že se vám toto drama vyhnulo, protože vaše země ochránily jaltské dohody!
Rumunská šikovnost jako životní filozofie
Pozici dítěte jsme sice ještě neviděl, ale Smrt pana Lazaresca mě dostala. Nikoliv proto, že toto dílo vystupovala z konvenčního imaginárna, ale protože jsem věděl, že se jedná o skutečný příběh. Stejně tak Netzerův film se drží čechovské tradice prožívání beznaděje ve světě, kde svobodná vůle a svoboda už nedávají smysl.
Viděl jsem Filantropicu a California Dreamin a naprosto mě ohromila úroveň rumunské šikovnosti na úrovni životní filozofie. Při každé premiéře filmu nové vlny zažívám bláznivou chuť si znovu přečíst A. P. Čechova, protože mě zachvacuje pocit, že absurdita je u nás na Východě spíše součástí našeho étosu než popíráním pravdy.
Hrdinové našich filmů jsou čechovští. Rumunsko procházející transformací je uzavřeným vesmírem, odkud se snaží uniknout, což se jim však podaří jen v blouznivých představách či smrti. Hrdinové Giurgia, Porumboia, Netzera či Mungia jsou jako vězni pomíjivého osudu, kde je čekání jen dlouhou agónií. Dominantními rysy tohoto kinematografického proudu, který vykresluje náš svět, jsou hermeticky uzavřený prostor a světlo lucerny. Jen vzácně tu a tam probleskne sluneční paprsek... Filmy nové vlny – ať už se zabývají potraty, vírou, drogami či přechodem na kapitalismus – se soustředí na individualismus, krajní sobectví, zradu a především samotu jakožto rozkladné procesy a smrt společenské bytosti. V těchto příbězích josu hlavními hrdiny většinou ženy, kterým se nedaří vzít vlastní či rodinný osud do svých rukou, přičemž muži to už vzdali.
Tyto filmy mají otevřený konec, jako kdyby každý z nich navazoval na to, co naschvál nedokončil režisér California Dreamin: rumunskou realitu vychýlenou do směru, který už nikdo nemůže změnit.
Nemilosrdný pohled bez nenávisti
Co odlišuje tyto mladé autory, které se hned po roce 1989 pokusili obalamutit cinefilní Evropu na základě principu „nová doba, stejný příběh”? Tyto děti zažili první kroky transformace, zamýšleli se nad otevřenými ranami zanechané komunismem, nezažili kompromis. Žijí v realitě, která se odlidšťuje a jako transformační hodnotu staví egoismus.
Tyto děti nepoužívají svou představivost ke lhaní, ale k vyprávění. Vyrostli s „klíčem na krku“ [v socialistických státech děti chodily v časných ranních hodinách samy do školy s klíčem od domova na provázku kolem krku a museli se o sebe postarat] v době, kdy jim nikdo neměl čas vyprávět příběhy. Ale to, co je odlišuje především, je jejich pohled prostý jakékoliv zloby. Vyprávějí nezaujatě, ve svých snímcích zachycují osudy světa v rozkladu. Nenabízejí řešení, ale jsou prvními svobodnými lidmi našeho světa.
V Rumunsku neschopném si nastavit zrcadlo si bohužel nenašli moc diváků. A tak stejně jako milion dalších Rumunů našli azyl na Západě, který je jeden den oslavuje, aby je druhý den nechal upadnout do nezájmu a dramatu východoevropské země, které se nedaří vymanit z čechovské agónie, kterou nazýváme transformace.
Ocenění
Nedostatek peněz jako přidaná hodnota
Vítezství Pozice dítěte [příběh matky odhodlané za zachránit syna před vězením kvůli dopravní nehodě a zároveň nemilosrdná výpověď o korupci v Rumunsku] je dalším důkazem, že rumunská kinematografie se řadí v posledních letech k těm „nejlepším“, píše România liberă. Podle deníku je to paradoxní, protože se jedná o zemi,
kde ve většině měst není ani promítací sál a na tvorbu zbývá jen minimum peněz. Rozdělování financí navíc vždy vyvolá skandály.
Deník zároveň nabízí paralelu mezi úspěchy filmařů na mezinárodních soutěžích a rumunských gymnastek na olympijských hrách:
film Căina Netzera na Berlinale přijeli podpořit naši medailisté z olympiády. Nejde přitom o marketing, ale o velice podobné případy. Sportovci i umělci přivezli naší zemi ceny navzdory nepříznivým podmínkám. Měli jsme šampiony v plavání i vodním pólu i bez bazénů a Zlatou palmu [v roce 2007 za film Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a Zlatého medvěda i s minimálním rozpočtem. Nic z toho nemáme díky aktivitě úřadů pro kulturu a sport. Zázraky jsou totiž v moci Boží. A Bůh je naštěstí cinefil.
