Vyberte si jazyk
„Jsem ve Štrasburku v Parlamentu. A už nemůžu! Myslím, že než mi doběhne mandát, bude to ještě dramatické,“ stěžovala si před několika týdny během telefonického rozhovoru s kamarádkou Rachida Datiová, bývalá primadonna vlády Nicolase Sarkozyho a exministryně spravedlnosti, která upadla v nemilost a musela si jít sednout do Evropského parlamentu. Škoda, že měla ještě na rubu saka přišpendlený mikrofon televizní stanice M6, která celý telefonní hovor přenášela. Během plenárních zasedání se sál kolem poledního jako zázrakem zaplňuje. Poslanci tu několik hodin hlasují jako stroje pro desítky, ne-li stovky pozměňovacích návrhů, o nichž většinou nic nevědí. S rukou položenou na tlačítku systému elektronického hlasování sledují upřeně lídra skupiny sedícího o několik řad níže, který udílí povely: palec nahoru znamená ano, palec dolů ne. Člověk si musí dávat pozor, aby se nespletl, nebo co horšího, aby nepropásl hlasování. A to vše z jediného důvodu, o kterém Datiová říká kamarádce: zpráva ze zasedání je veřejná. Právě na základě těchto zpráv jsou sestavovány přehledy o poslanecké účasti, které na konci každého parlamentního období slouží k vyhodnocení nejpilnějších a nejlínějších poslanců.
„To, že toho má kolegyně dost, částečně chápu,“ říká Mario Mauro, který v Evropském parlamentu zasedá už šest let v řadách Berlusconiho strany: „Politický život, to je 50 % akce, 50 % komunikace. Práce, kterou tu děláme, je dost nezáživná, navíc i místo může frustrovat, zvlášť když má člověk rád mondénní život: ve Štrasburku ani v Bruselu dozajista nenajdeme „movida“, oživující politický život v Římě nebo v Paříži.“ A přitom na papíře má dnes Evropský parlament daleko širší pravomoci než kterýkoliv jiný národní parlament, mimo jiné díky Lisabonské smlouvě, která jeho legislativní pravomoci posílila. „Když hlasujeme pro zákon o elektrické energii nebo dopravě a víme, že to změní život stovkám milionů lidí v celé Unii, tak si přece nemůžeme říct, že tu jsme proto, abychom se nudili,“ tvrdí Monica Frassoniová, poslankyně za italské zelené. „Je ale pravda, že některá nekonečná hlasování o pozměňovacích návrzích technického rázu, o kterých často nic nevíme, jsou strašně nudná, stejně jako táhnoucí se zasedání, kde desítky kolegů hovoří hodiny a hodiny v deseti různých jazycích, aniž by někdo řekl něco zajímavého,“ dodává.
Přejezdy, ztráta času
Typický den evropského poslance začíná brzy ráno. V Bruselu i ve Štrasburku se první schůze svolávají na 8h-8h30. Celkově poslanci zasedají ve dvaceti stálých výborech. Obvykle je poslanec v jednom výboru řádným členem a v jiném zástupcem. Dále jsou tu schůzky politických stran, po nichž následují „reprezentační“ setkání (ta, která Frassoniová označila za nejnudnější) s diplomaty pro ty, kteří se zabývají zahraniční politikou nebo rozvojovou pomocí, stejně jako s lobbyisty, kteří sledují témata, o která se poslanec zajímá. Pak ještě existují „meziskupinová“ setkání s kolegy z jiných stran, kteří se věnují stejným otázkám. Nemluvě o studii dokumentů, přípravě pozměňovacích návrhů, diskuzích s úředníky. Nekonečný sled sezení s tím či oním poslancem s cílem zajistit si jeho podporu pro tu či onu změnu v aplikaci zákona. Na oběd sotva zbývá čas: sendvič nebo jídlo z denní nabídky parlamentní kantýny, pokud se nekoná reprezentační oběd v poslanecké restauraci. Večeře s alsaskou kuchyní jsou naproti tomu mistrovským počinem štrasburských zasedání. Právě zde se často rodí ty nejlepší politické dohody a navazují více či méně trvalé vztahy.
Na víkendy, které jsou striktně vyhrazeny vztahům s vlastním volebním obvodem, často vzdáleným až tisíce kilometrů, tu žádný europoslanec nezůstává. Každý, kdo chce být znovu zvolen, musí část svého času a energie zasvětit svému obvodu. „Kromě hlasování představují nejnudnější chvíle a největší ztrátu času přejezdy,“ říká Gianni Pittella, který šéfuje delegaci italské Demokratické strany. „Občas mám pocit, že přesuny požírají téměř veškerý můj čas.“ Nuda je ale podle mnohých poslanců také a zejména důsledkem narůstající ochablosti evropských politik. Například v době, kdy se jednalo o ústavě, se nikdo nenudil. Teď Barrosova komise a série vlád usilujících především o zachování statutu quo vzaly postupně unijním politikům veškerý elán k inovacím. „Odmítnutí Evropské ústavní smlouvy a peripetie s Lisabonskou smlouvou posloužily těm, kdo se domnívají, že Evropa nesmí dráždit, že Brusel, Štrasburk a evropské instituce musejí co nejvíc sehnout hlavu, aby si proti sobě nepoštvaly voliče,“ říká diplomat tohoto prostředí znalý. „Evropa novátorství, změny a naděje se stala Evropou rutiny, rezignace, opatrnosti, ne-li strachu. Moc je tu samozřejmě ještě pevně ukotvena. Je to ale moc bez vize. Nudná moc.“
