Vyberte si jazyk
V Rumunsku nedávno zatkli desítky zkorumpovaných revizorů. Ať zvedne ruku ten, kdo věří, že díky tomu tak do dvou let ubude černých pasažérů.
Zvedli jste ji? A myslíte si také, že stoupl výběr z celních poplatků, protože v únoru 2011zatkliřadu celníků a pohraničníků?
Tak jste na omylu.
Jisté je jen to, že se utratila pěkná suma za vyšetřování nebo na infiltraci do policejních sborů atd. Několik zatčení mělo dramatický průběh, došlo k nim v noci, aby hned ráno soud zatčeného hned propustil. Bylo zahájen nespočet trestních řízení a některá z nich, o jejichž (ne)užitečnosti se budeme moci přesvědčit až za několik let, to dotáhla až k soudu. V podstatě se však nezměnilo nic.
Nikdo samozřejmě nepochybuje o tom, že se řada celníků a revizorů nechovala správně. Nicméně způsob, jakým se u nás proti systémové korupci bojuje, je naprosto neúčinný.
Co stát předstírá, že dělá
Systémová korupce se objevuje pouze tehdy, existuje-li podstatný rozdíl mezi tím, co stát předstírá a co ve skutečnosti dělá.
Stát například tvrdí, že nabízí zdravotní péči za tarify nemocenského pojištění. To není pravda hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že kdyby tomu tak bylo a všichni, kdo nyní procházejí systémem, začali nabízenou péči (laboratorní testy, chirurgické zásahy) požadovat, fondy nemocenského pojištění by byly schopny pokrýt sotva čtvrtinu nákladů. Zadruhé proto, že stát předstírá, že lékaři a zdravotní sestry mohou svou práci vykonávat za svůj nynější plat, což je nesmysl. Tu část nákladů na služby a práci, kterou jim stát nehradí, jim (formou úplatků a jako navýšení plateb pojistného) nahrazují klienti. Nabídka a poptávka se tak vzájemně vyvažují a výsledná cena je realističtější. Nedávná zatčení na tom nic nezmění. Podobné metody (ne)fungovaly už za Ceausesca, který různé funkcionáře s oblibou nechával zavírat a věřil, že tím zvýší produktivitu. Ta přitom tvrdohlavě zůstávala nízko.
Problém se podaří vyřešit jen s reformou státní zdravotní politiky. Stejně je tomu v železniční dopravě, kde prudce přibylo černých pasažérů poté, co MMF státním dráhám chytře poradil zvednout cenu jízdenek, a po neméně brilantní myšlence snížit platy revizorů o čtvrtinu, se kterou už přišla společnost sama.
Co udělá vyšší daň? Přispěje k pašování nebo ne?
Stejně tomu bylo u celních kontrol, kde v lednu 2010 padl historický rekord v množství pašovaných cigaret po zavedení nové daně na tabákové výrobky. Evropská komise mezitím zveřejnila několik pozitivních zpráv o činnosti Národního protikorupčního úřadu (DNA), ačkoliv dvě třetiny Rumunů se domnívají – a já nemám důvod jim nevěřit – že korupce pouze zesílila.
Máme-li být v budování moderního státu jakkoliv uspěšní, naše státní politika musí přestat vytvářet úrodnou půdu pro tuto systémovou korupci, kterou represivní politika DNA nedokáže vymýtit. Protikorupční úřad až pak může proti korupci s úspěchem bojovat – proto ostatně vznikl. Nicméně její největší část, kterou vytváří špatná státní politika, nemůže být vyhlazena mocí soudů. Můžeme ji zničit pouze uhlazováním nerovností a odstraňováním rozporů, které stát sám vytvořil. To s represí nemá nic společného. K těmto korekcím však nikdy nedochází, zatímco přibývá zatčení, která nic nemění a stávají se součástí každodenního života. Proč?
Chybí vizionář
Obávám se, že odpověď je velice jednoduchá. Modernizace potřebuje skutečné modernizátory, od hlavy státu či šéfa vlády, kteří současné situaci rozumí a chtějí ji změnit. Takovým reformátorem byl například v Gruzii Michail Saakašvili. Bohužel my nikoho takového nemáme. Změnu systému si nepřál bývalý prezident Emil Constantinescu a nepřeje si ji ani současný premiér Traian Băsescu. Prezidenta Iona Iliescu, který tento systém dobrovolně zavedl s tím, že větší státní kontrola sníží míru korupce, ačkoliv je to naopak, raději ani nezmiňujme.
Na naléhání Evropské unie bylo vytvořeno několik protikorupčních úřadů, které jsou na politickém světě částečně nezávislé. Tím vznikla anomálie – politici nedělají, co mají, nebo dělají, co nemají, a bojují proti protikorupčním úřadům. Ty jsou naopak zvyklé odesílat zprávy do Bruselu a snaží se proto dělat, co mohou, a taky, co nemohou. Namísto boje s korupcí brojí proti špatné politice, nebo se o to aspoň snaží v domnění, že to na Brusel udělá dojem.
Počítá tato strategie s tím, že zadržené nahradí jiní, kteří budou v nekalé činnosti pokračovat, zatímco stát se bude dál zaplétat do vleklých soudních procesů? Soudci se represemi pokouší řešit strukturální nedostatky v celní správě nebo na železnici, které by dokázal vyřešit pouze politický faktor – kdyby ovšem chtěl.
