Vyberte si jazyk
Už bylo dost Evropy plné arogance, šéfů, kteří znají pouze zákon silnějšího. Dost Unie, z níž se stala feudální pyramida s jediným velkým – a jediným svrchovaným - státem v čele a spoustou vazalů a dalších nižších služebníčků, kteří jsou mu podřízeni. Dost bylo nemohoucí Evropy plné velkých prohlášení: v době řádění hospodářská krize, jíž jdou v patách úsporná opatření, v době, kdy je práce vzácností, je to skandál.
Až do minulé super-neděle jsme si doposud nikdy s takovou drsností neuvědomili rozměr propasti mezi Evropou, jejími představiteli a občany. Tento rozkol zrál v rámci samotného společného projektu, který nejen ztrácí na rychlosti, ale dokonce se zřekl původní myšlenky a politiky a tvrdošíjně ignoruje realitu, tj. rostoucí nespokojenost, frustraci a problémy občanů. Proto o něj také občané přestali jevit zájem. Nejedná se ještě o negativní výsledek plebiscitu, ale nemá to k němu daleko. Nyní se Evropa buď znovu rozjede a opět se stane sama sebou, nebo dříve či později zemře. K tomu, aby znovunavázala vztahy se svými občany, potřebuje naléhavě dvě věci: hospodářský růst a politiku.
Nejprve je třeba: obnovit demokratickou dynamiku na všech úrovních, včetně úrovně interinstitucionální; odmítnout negativní posun k „direktoriím“; znovu objevit právní společenství a relativní rovnost států před zákonem, stejně jako princip jednoty v rozmanitosti (a nikoliv v jednotvárnosti). Jen tehdy, vydáme-li se touto cestou, můžeme doufat ve vyléčení krize důvěry a v překonání oceánu vzájemné nedůvěry, která dnes kalí vody evropského spolužití.
Evropa naděje
Ovšem bez hmatatelného hospodářského růstu, který se nebude omezovat na pouhá prohlášení, bez nových pracovních míst, bez mostů, transevropských dálnic, bez digitálních a energetických sítí, zkrátka bez Evropy příležitostí a naděje, jež by nahradila Evropu úsporných opatření a beznaděje, z marasmu nevyjdeme.
Bylo by iluzí si myslet, že Francie Françoise Hollanda, který vyšel z voleb vítězně, když vsadil vše na oživení evropské ekonomiky, dokáže jít sama proti německé zatvrzelosti. Proto, aby se už v Evropě neopakovala noční můra v podobě Řecka, kde v důsledku přemíry úsporných opatření explodovaly minulou neděli parametry demokracie, když ve volbách zaznamenali abnormální vzestup extremisté různého zaměření, potřebuje Paříž vytvořit něco na způsob Svaté aliance. Ta by měla fungovat jako pevný protipól německé supervelmoci, která se mohla bez zábran prosazovat, protože nenašla legitimní protiváhu.
Jakmile bude zřejmé, že cesta růstu v rámci politiky úsporných opatření bude úzká, nicméně k serióznímu dialogu s Angelou Merkelovou nutná, a že by Hollande mohl na tuto cestu přesvědčivě kývnout, bude už dohoda s Itálií Maria Montiho, Evropskou komisí Josého Manuela Barrosa, Španělskem Mariana Rajoye, s Portugalskem, Řeckem, Belgií, ale i Nizozemskem, jen otázkou času. Mimořádné zasedání hlav států a vlád EU svolané na 23. května by mohlo být příležitostí otestovat novou mocenskou alchymii, stejně jako konkrétní recepty na oživení ekonomiky.
Úkol to není jednoduchý. Na stole totiž leží nemalé množství návrhů: od projektových obligací na financování velkých infrastruktur po navýšení kapitálu Evropské investiční banky, od přerozdělení nevyužitých evropských strukturálních fondů po zavedení daně z finančních transakcí. Anebo v dohledné době zavedení eurobondů. Dále je tu návrh zavést zlaté pravidlo pro investice do trvale udržitelného rozvoje, které by se tak nezahrnovaly do výpočtu státního deficitu, a zpružnit interpretaci rozpočtové smlouvy s cílem dosáhnout prodloužení termínů v rámci ozdravování veřejných financí, čímž by byl tento proces sociálně a ekonomicky přijatelnější.
Bez politické unie Evropa nepřežije
To jsou myšlenky, které tak či onak odkazují k solidaritě a pospolitosti, to znamená k evropskému duchu, který Evropě v posledních dvou krizových letech chyběl. Pohřbily jej krátkozrakost a převládající národní egoismus, a když už se náhodou projevil, tak až pod nátlakem trhů, když už bylo příliš pozdě.
Růst je nutný, ale k tomu, aby byl skutečně evropský a trvalý, potřebuje něco jiného: větší integraci na všech úrovních; reformu statusu Evropské centrální banky, jejích cílů a manévrovacího prostoru – po deseti letech existence eura a globalizace ekonomik a trhů; společenský a rozvojový model v souladu s naší dobou; politickou unii. Pokud k tomu nedojde, nemá euro šanci přežít.
Výzva je to obrovská. Vede přes kulturní kontrarevoluci, která by dokázala ztracenou Evropu znovu objevit. Je to proveditelné? Jisté je, že oživení ekonomiky je prvním krokem ke smíření s občany. Politika potlačující růst je nenadchne. Zbytek bude záležet na tom, zda se vlády naučí znovu si navzájem důvěřovat, zda budou všichni opět hovořit jako rovný s rovným, ve vzájemném respektu, a zda znovu objeví hodnotu společného zájmu v globálním světě, v němž se Evropa každým dnem zmenšuje. A v němž se musí naučit rychle jednat.
Názor
Euro, špatný experiment
„Eurozóna, zatím vůbec nejhorší experiment?“ táže sePeter de Waard na stránkách listuVolkskrant. Podle tohoto ekonomického sloupkaře jsou rozdíly mezi 17 státy, které používají jednotnou měnu, tak velké, že je jasné, že se problémy budou hromadit a budou stále zapeklitější:
„Kancléř Helmut Kohl a francouzský prezident Mitterand by tehdy v roce 1992 bývali udělali lépe, kdyby státy vhodné k účasti na projektu euro vybírali se zavázanýma očima házením šipek na mapu světa,“ píše de Waard. Opírá se při tom o studii provedenou ekonomy banky JP Morgan, kteří se bavili vytvářením fantaskních měnových unií na základě hospodářských statistik řady rozličných zemí.
Podle de Waarda by se našlo mnohem méně rozdílů mezi „všemi státy ležícími na 5° severní šířky - tedy celku, který by zahrnoval Kolumbii, Kamerun, Jižní Súdán, Surinam, Brazílii, Venezuelu a Indonésii“ než mezi státy eurozóny. Stejně tak by tomu bylo v případě zemí, jejichž název začíná písmenem M (Mali, Madagaskar, Maroko, Makedonie, Mexiko a Mongolsko).
Překážkou homogenitě Evropy jsou především rozdíly v produktivitě, soudních systémech, hospodářské soutěži a plýtvání veřejnými prostředky, které činí Evropu mnohem méně jednotnou.
