Vyberte si jazyk
Na první pohled spolu nemají řečtí, francouzští a italští stávkující vůbec nic společného. Jedni jsou rozzlobení kvůli poklesu kupní síly, druzí se rvou za zachování svého práva pracovat jen do šedesáti a třetí se bojí o pracovní místa. Přesto však mají manifestace v jednotlivých zemích cosi společného: je to pocit, že po běžném občanu se chce, aby ze své kapsy zaplatil účet za bankovní krizi.
Evropské země se předhánějí v přijímání nových úsporných plánů. Několik z nich již oznámilo zmrazení platů, zvýšení důchodového věku a snížení sociálních dávek a snazší propouštění zaměstnanců. Mnoho stávek už proběhlo, zatím však s pramalým výsledkem. „Na tvrdou akci je jednoduše příliš brzo,” vysvětluje Ton Wilthagen, specialista na pracovní trh z Univerzity v Tilburgu. S výjimkou Řecka a Španělska zatím nevíme, co bude rozpočtová krize pro zaměstnance opravdu znamenat. „Stávkovat dopředu by nedávalo velký smysl.“
Mírné stávky mají zabránit posílení pravice
„Kromě toho, v zemích, jako jsou Španělsko, Portugalsko a Řecko, hraje důležitou roli strach ze státního bankrotu. Pracující nejsou proto nejsou s to začínat s kolektivními akcemi proti vládním opatřením,” vysvětluje Anton Hemerijck, profesor analýzy politických institucí na Svobodné univerzitě v Amsterdamu. V Řecku a Španělsku jsou navíc u moci levicové vlády. „Nechtějí zvyšovat risk, že se k moci v příštích volbách vrátí pravice.” Mohli by si to rozmyslet? „V případě paniky by severní Evropa mohla přijmout taková úsporná opatření, že bychom ztratili jakoukoliv perspektivu růstu. Hospodářské oživení středozemních států je na severu závislé. V takovém případě bychom tu měli jen ticho před bouří.”
Podobný názor sdílí i Holanďanka Catelene Passchierová, členka vedeníEvropské odborové konfederace (CES). Podle ní průměrný Evropan opatření nepřijme. „Má pocit, že se po něm chce, aby platil za banky.” Jelikož vlády tento pocit i nadále ignorují, Passchierová předpovídá „horký podzim.“
Romke van der Veen, profesor sociologie na Univerzitě v Rotterdamu, však uznává, že v mírném postoji jihoevropských odborů se projevuje vliv Bruselu. „Už deset let se Unie snaží svou politiku odborům lépe přizpůsobit. Na jihu Evropy se tradičně napřed stávkovalo a pak vyjednávalo.” Středozemní státy zdaleka ještě nemají takovou kulturu jednání mezi odbory a zaměstnavateli jako je tomu v Nizozemí. Stačí se podívat na krvavé řecké demonstrace ze začátku května tohoto roku.
Španělský zaměstnanec pocítí opatření z Madridu, nikoliv z Atén
Podle Passchierové „musejí odbory v Evropě spolupracovat, musejí táhnout za jeden provaz a být solidární.“ Domnívá se, že je třeba na evropské úrovni trvat na zmírnění úvěrových podmínek pro Řecko. „Šetří se na úkor sociálních výhod a možností hospodářského oživení. Nesmíme zapomínat na to, že to není tak dlouho, co se tato země stala demokracií. Je v zájmu nás všech, aby tato demokracie přežila krizi." Jak ale přesvědčit řadové členy?
Španělský zaměstnanec pociťuje úsporná opatření, která zavádí Madrid, nikoliv Atény. „Většina odborů dá stejně nakonec přednost zájmům své vlastní členské základny,“ vysvětluje odborník na stávky Sjaak van der Velden. Odbory vyhlásily 29. září celoevropským protestním dnem. Nevíme ještě, v čem přesně bude spočívat. „Léto je pro stávky špatným obdobím,“ říká Van der Velden. „Ze současného klidu nelze vyvozovat žádné prognózy.“ Anton Hemerijck se domnívá, že odbory teoreticky mohou Evropu ochromit. Zároveň si ale myslí, že toto riziko není příliš vysoké.
*„Nikdy to nebude tak tvrdé, jako když se v osmdesátých letech střetli britští horníci s Thatcherovou. V té době bylo odborové hnutí ještě skutečným třídním hnutím.*“ Hemerijck nicméně vyzývá politiky, aby se měli na pozoru. „Pokud by odbory státních zaměstnanců a průmyslové odbory zahájily skutečně společnou akci, mohlo by to způsobit velký chaos. Teoreticky není nepředstavitelné, že si některé jihoevropské země a spolu s nimi euro pěkně natlučou.“
