Vyberte si jazyk
„Hodina Libye“ udeřila,hlásá El País, který považuje vojenskou intervenci NATO za „správnou volbu“, i když by bylo třeba zamyslet se nad zpožděním provázejícím počáteční rozhodnutí, stejně jako nad „překvapující improvizací“, s jakou byla zaváděna první vojenská opatření. Nadcházející období v Libyi bude poznamenáno „nejistotou“ a „nikdo si nemůže dovolit udělat chybu“ – ani vůdci vzbouřenců ani mezinárodní společenství, které „po několika desetiletích špatně vedené politiky má nyní v tomto regionu příležitost podílet se na rozvoji svobody“.
„Svržení diktátorů vyžaduje míň času než nastolení normality v zemích, které drželi pod botou“,poznamenává v listu Gazeta Wyborcza editorialista Jacek Pawlicki, podle nějž „souzení diktátora – pokud k tomu dojde – bude jen malým krůčkem k cíli, jímž je mírová, stabilní a teritoriálně celistvá Libye, důvěryhodný vývozce ropy a významné politické středisko Maghrebu“. K obnově země budou Libyjci potřebovat „nejen pomoc EU, USA a NATO“, soudí Pawlicki, ale zapojit se budou muset i „Čína, Rusko, Turecko a další arabské a africké země“.
Marek Magierowski z listu Rczeczpospolita je skeptičtější. Domnívá se, že „EU může Libyjcům poradit, jak uspořádat svobodné volby, jak vytvořit stranický systém a jak politické strany finančně podporovat, ale dříve nebo později se poradci vrátí zpět do Bruselu, peníze se vyčerpají a Libye si bude muset poradit sama. Bude to velice bolestný proces, protože Libye není, podobně jako Afghánistán, jednolitým národem, ale konstelací 150 kmenů, z nichž má každý vlastní zájmy a priority. Demokratická a mírová Libye je lákavou perspektivou, ještě ale velice vzdálenou.“
Na stránkách listu The Independent si jeho dopisovatel pro Blízký východRobert Fisk klade otázku, zda bude budoucnost Libye hodně odlišná od její minulosti. „Samozřejmě“, můžeme si zemi představit jako „blízkovýchodní supervelmoc“ a jako zemi „méně africkou a více arabskou“, která „svými svobodami bude moci nakazit Alžírsko a Maroko“, tvrdí Fisk a dále pokračuje: Libye ale dlouhou dobu „trpěla rakovinou arabského světa, tj. morální a finanční korupcí“. Z tohoto důvodu je třeba na nově jmenované představitele bedlivě dohlížet.
Podle Fiska nebude Libye poslední zemí, které pocítí dopad „arabského jara“. Dalšími na seznamu jsou Bahrajn, Saúdská Arábie, Jordánsko, Jemen, a zejména Sýrie. „Jak dlouho bude ještě trvat, než si Evropané položí otázku, proč by NATO, která byla v Libyi tak úspěšná, nemohla být nasazena také proti Asadovým oddílům v Sýrii s tím, že by jako letadlovou loď využila Kypr?“ ptá se Fisk.
Der Spiegel považuje Kaddáfího porážku za „triumf pro Sarkozyho“ a „ostudu pro Merkelovou“: „Vláda se nechtěla v žádném případě podílet na vojenské intervenci proti Kaddáfího diktatuře“, píše list, „a nyní vidíme dosah tohoto špatného rozhodnutí“. Osud Kaddáfího režimu je „úspěchem Nicolase Sarkozyho, Američanů a Britů“, píše dále Der Spiegel, podle nějž „důvěryhodnost Německa jakožto obránce lidských práv a jeho pověst spolehlivého partnera značně utrpěly“.
Le Figaro označuje operace v Libyi za „nesporný úspěch francouzské diplomacie“. Pařížský deník slaví rovněž evropský úspěch intervence: „Skutečnost, že Paříž a Londýn poprvé nahradily ve vedení operace NATO Washington, nemůže zůstat pro budoucnost Severoatlantické aliance bez důsledků. Navzdory německé zdrženlivosti a díky francouzsko-britské rozhodnosti Evropa prokázala, že je ve svém bezprostředním okolí schopna jednat,“ chválí Le Figaro.
EditorialistaAntonio Ferrari vyzývá na stránkách Corriere della Sera Evropskou unii k tomu, aby „nesetrvávala v pozici diváka“ pouze přihlížejícího změnám, k nimž nyní v arabském světě dochází. „To, co se děje v arabském světě, by mělo rozšířit přesvědčení, že tu existuje možnost proměnit ‚jarní revoluce‘ ve skutečnou příležitost, anebo podnítit různé země k tomu, aby se takovou příležitostí staly. Naši nejbližší sousedé by z toho měli užitek a my také.“
Po pádu Kaddáfího se budou evropské země, které se na něm podílely, strkat o navázání privilegovaných vztahů s novým režimem,vysvětluje La Stampa.
„Konkurence mezi zeměmi je taková, že když Sarkozy oznámí, že 24. srpna přijme v Elysejském paláci šéfa Národní přechodné rady Mustafu Džalíla, bude Silvio Berlusconi ten samý den, respektive o den dříve pracovat v Římě na operaci „dohoda pro Libyi“. Konkurence mezi Paříží a Římem ohledně postkaddáfíovského období se projevuje i v oblasti obchodu, zejména pak ropy, poznamenává la Stampa, podle níž „se Francie a Itálie snaží nabrat v Libyi plnou nádrž. Rusku, Číně a Brazílii“, které měly v Libyi ropné společnosti a které odmítaly vojenskou intervenci, „hrozí, že za to draze zaplatí“.
