Babylonská věž: Paci paci pacičky

11 prosinec 2009 – Cafebabel.com (Paříž)

Když začnou děti se svým „blá blá“, začnou i rodiče se svým „ňu ňu“? Buďte v klidu, je to tak všude v Evropě, jen v různých jazycích.

Nedávno otřásla vědeckým a rodičovským světem zpráva, že když děti pláčou, odpovídá jejich pláč melodii jazyka, který nejčastěji slyšely v maminčině bříšku… a že se tedy pokoušejí navázat kontakt se svým prostředím.

Rodičům (a jiným dospělým) komunikace také nechybí: ruku do ohně za to, že každý z nás byl aspoň jednou v životě svědkem toho, jak se jinak rozumní dospělí v přítomnosti dětí sami mění v děti. Klesá jim IQ. Podívejte, jak si broukají „mňam mňam“ a jiní zase „hají“, slovíčka, která nahrazují běžné výrazy „jídlo“ a „spánek“.

Když se děťátko uhodí, nabývá tvořivost Evropanů na ještě větší intenzitě. Hranice tu žádné neexistují: drobná oděrka může být v tak zvaném dětském jazyce nazývána „bua“ (v italské verzi), „pupa“ (ve španělštině), „kuku“ (v polštině), „bobo“ (ve francouzštině) či „bebí“ v češtině. K tomu se přidávají všemožné komické způsoby, jak přilákat pozornost dítka: Španělé na něj volají „ajo, ajo“, Angličané „ga ga“ nebo „eeeny meny“. Při té příležitosti se stává, že se pustí do popěvku, při kterém se chytají za palec u nohy: „Eeny, meeny, miny, moe. Catch a baby by the toe. If it squeals let it go. Eeny, meeny, miny, moe“.

Němci zacházejí ve své zálibě v dětské řeči ještě dál. Píseň s milým názvem „Wadde hadde du de la“ (což by se dalo přeložit jako „Čo še štalo?“) v podání Stefana Raaba nejenže reprezentovala zemi na Eurovizi, ale dokonce vyhrála páté místo. Znamená to snad, že zažíváme vědomě či bezděčně kolektivní regresi?

Marysia Amribd (Translation – Paulina Dominik)

Factual or translation error? Tell us.