Vyberte si jazyk
Podvodníci se už zase činí. „Irsko Evropu potřebuje“, „Ano pracovním příležitostem, Ano Evropě,“ prohlašují prolisabonské billboardy. Šéf irské vlády Brian Cowen tvrdí, že pokud bychom opět hlasovali Ne, ostatní země EU by vytvořily „dvourychlostní Evropu“. „Je v zájmu Irska patřit do Evropy“.
Jeho a další údajně rozčilují dezinformace ohledně odvodů, potratů a daní, prezentované stranou vedoucí kampaň za Ne. Jejich sdělení možná opravdu byla nepravdivá, ale zrovna tak jsou tvrzení strany propagující Ano. Co má ta smlouva co dělat s tím, jestli Irsko potřebuje nebo nepotřebuje Evropu? Co má „Ano pracovním příležitostem, Ano Evropě“ společného s Lisabonem? Znovu se ozývají falešné hlasy, naznačující, že pokud budeme volit Ne, budeme hlasovat proti pracovním příležitostem a Evropě.
Mýtus o dvourychlostní Evropě
Co se týče vyhrožování „dvojrychlostní Evropou“, pro EU je nemožné změnit pravidla a rozhodnout se pro vytvoření vnitřního jádra, které by pokračovalo v další integraci, zatímco by ostatní země vně tohoto jádra byly ponechány na vedlejší koleji. To nemůže udělat, alespoň ne bez našeho souhlasu, bez našeho Ano smlouvě, která by toto schválila a umožnila. Hlavním cílem Lisabonské smlouvy bylo zefektivnit rozhodovací procesy v Evropské unii v době, kdy se rozrostla natolik, že se stávající rozhodovací systém stal příliš těžkopádným, aby skutečně účelně sloužil – nebo alespoň taková byla domněnka.
Byl to také ústupek obavám ohledně demokratické podstaty EU. Národním parlamentům bylo dáno slovo v legislativě EU a Evropský parlament měl dostat více pravomocí. Ale nyní zjišťujeme, po pěti letech práce podle starých pravidel, že EU funguje právě akorát a že dřívější obavy byly neopodstatněné. A ohledně otázky demokracie v EU, hlavní problém zůstává. Rada ministrů, její hlavní rozhodovací těleso, se nikomu nezodpovídá.
Změna také navrhovala skoncovat s fraškou rotujícího předsednictví, kdy se každá členská země stává na šest měsíců předsedajícím státem. Počet 27 členských států znamená, že každá země musí na svých šest měsíců moci čekat třináct a půl roku. S tím jsou spojeny jasné logistické problémy a navíc některé státy EU předsedají lépe než jiné. Byl tu také „problém“, že se členské země během svého předsednictví snaží prosazovat vlastní agendu.
Jednotná zahraniční politika by vedla do Iráku
Zdálo se rozumné s tímto nadobro skoncovat a mít pouze jediné předsednictví – jednoho předsedu Rady Evropy, který by se této pozice chopil na pět let. S touto myšlenkou bylo spojeno i to, že Evropskou zahraniční politiku by pak reprezentovala pouze jedna osoba. Bylo by to zdánlivě lepší, než aby to dělali tři lidé – eurokomisař, Vysoký představitel pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a dále ministr zahraničí té země, která EU právě předsedá. Tato „rozumná“ řešení nicméně mají svá úskalí. Střídavé předsednictví, i když je chaotické, decentralizovalo moc Bruselu nad Evropou. Předseda na pět let by samozřejmě musel být odsouhlasen velkými mocnostmi (Německem a Francií) a musel by pak provádět jejich politiku. Pokud bychom v roce 2003, v době invaze do Iráku, měli pouze jediného ministra zahraničí, který by mluvil jediným hlasem za celou evropskou zahraniční politiku, už bychom byli všichni zapleteni do tohoto kriminálního podniku – ne nutně vojensky, ale rozhodně politicky.
Takže, kde jsou argumenty pro smlouvu? Stručně řečeno, jde jen o to, neobtěžovat naše partnery v EU v době, kdy potřebujeme jejich shovívavost, abychom se pojistili, že Evropská centrální banka (ECB) nám bude i nadále poskytovat kredit. Ale skutečně by nám ECB odepřela půjčky jako trest za to, že jsme opětovně hlasovali Ne? A neříká nám to vlastně, že zdůvodňování volby Ano vlastně degenerovalo v prosté vydírání a nic jiného?
Jsou tu silné důvody proč hlasovat Ne. Za prvé: Lisabonská smlouva je podvod, úmyslně zkonstruovaný k tomu, aby zbavil voliče v dalších členských státech možnosti se vyjádřit ke změnám, které navrhuje. Přepsaný návrh ústavy EU, zamítnuté Francouzi a Nizozemci, byl v tak nesrozumitelné hatmatilce, aby to vládám v těchto a dalších členských zemích dovolilo argumentovat, že není důvod, aby voliči museli sami rozhodovat, že souhlas parlamentu postačí. Nyní se po irských voličích chce, aby znovu hlasovali o smlouvě, která je nesrozumitelná. Už jen na základě tohoto faktu bychom měli hlasovat Ne.
Za druhé: smlouva do institucionální struktury EU bezprecedentně včleňuje Evropskou obrannou agenturu, jejíž základní funkcí je podporovat evropský vojenský průmysl. Jinými slovy, pomáhat vylepšování prostředků na zabíjení. Fanoušci EU nám často říkají, že tato organizace už 50 let Evropě zajišťuje mír. Jak potom můžeme obhájit začlenění lític války do vlastní institucionální struktury? Za třetí a naposled: smlouva se snaží o centralizaci moci v EU. To bychom neměli dovolit.
KAMPAŇ K REFERENDU
Ganley se vrací
Řekne Irsko 2. října Lisabonské smlouvě „ano“ či „ne“? Jednotlivé průzkumy veřejného mínění si v tom odporují. List Irish Times 4. září šokoval Evropskou unii svým tvrzením, že v referendu se chystá pro smlouvu kladně vyslovit pouze 46% voličů. O necelý týden později přinesl deník Sunday Business Post na základě svého vlastního průzkumu zcela jiné výsledky. Pro text smlouvy by se podle něj mělo vyslovit 62% voličů. Takový výsledek by však mohl nahlodat návrat Declana Ganleye, který se po červnovém neúspěchu ve volbách do europarlamentu z politického života načas stáhl, do boje proti Lisabonu.
Lídr strany Libertas uvedl, že jeho návrat uspíšily „bludy“, které šíří stoupenci smlouvy. Ganley varuje, že přijetí smlouvy by znamenalo katastrofu pro již dost těžce zkoušené irské hospodářství. Panuje však obecné přesvědčení, že Irsko bude hledat útočiště před krizí právě v náručí EU. Jak v listu Guardian poznamenává Simon Tisdall, nedávná přeměna Irska „z Keltského tygra v plaché kotě“ znamená, že „europragmatimus má tentokrát větší šanci euroskepticismus porazit.“
