Vyberte si jazyk
Elfriede Jelinková byla zase jednou nejrychlejší. Její hra Die Kontrakte des Kaufmanns, která byla poprvé uvedena v dubnu tohoto roku na divadelní scéně v Kolíně nad Rýnem, je prvním představením, které otevřeně reaguje na finanční krizi.
„Ajajaj, burza se propadla!,“ vykřikuje sbor bankéřů v cynické záplavě slov. Jejich křik jako by pak zazníval po celý zbytek divadelní sezóny. Letmý pohled na program potvrzuje jedno: divadelních prken se krize nedotýká. „Divadlo je krize,“ poznamenal jednou trefně dramaturg Heiner Müller. Na pozadí her se vždy objevovaly a objevují slabosti a nedostatky humanity, ovšem zvláštní okolnosti vyžadují zvláštní opatření. Banky zkrachovaly; znamená to tedy, že ekonomika uvízla na mrtvém bodě? Tím lépe. Alespoň pro hry inspirované kapitalismem a krizí, kterým se dnes na německy mluvící scéně velice daří.
A jakmile se kapitalismus ocitne jako právě nyní až po uši zabředlý v mizérii, zase se vrátíme ke starému dobrému Bertoltu Brechtovi. Žebrácká opera? To je něco! Skutečně tam najdeme otázky, která vyzývají k zamyšlení: „Co znamená šperhák ve srovnání s bankovní operací? Co znamená přepadení banky ve srovnání s jejím založením?“
I divadelní hry Ödona von Horvátha, jmenovitě Kazimír a Karolína, které na scénu přivádějí drobné postavičky a kritizují společnost, získávají poslední dobou na popularitě, neboť líčí, jaké vedlejší škody napáchal kapitalistický svět. Vyprávět příběh postav a přitom vynést na světlo velkou mašinérii světa, takové je nejvznešenější poslání divadla.
Nejdřív krize, pak revoluce
Sledujeme-li reflexe týkající se krize, k nimž v předmluvách ke svým programům přispívají téměř všichni divadelní ředitelé, těžko se zbavíme dojmu, že se divadlo v dnešní době cítí mocnější a důležitější: jako ten, kdo na krizi skutečně vydělal.
Nezesměšňovalo a nekritizovalo snad už po několik století touhu po moci a lidskou podlost? Nenadešel konečně okamžik, aby mu byla vzdána čest a aby si lidé uvědomili, že pravou autentičnost naleznou v divadelním hledišti? „U nás jsou vaše peníze v bezpečí“ – tento slogan použilo Fribourgské divadlo ke své propagaci už loňskou sezónu. Ředitelka a dramatička Julia Lochtová pak v novém programu Mnichovského komorního divadla konstatuje, že příběhy dnes představují nejstabilnější měnu.
Díky závanu krize tak divadlo začíná skutečně nabírat na rychlosti, přestože samo přesně neví, kde se jeho cesta zastaví – a jestli neskončí jako oběť finanční mizérie. Revolta? Revoluce? Naprostý propadák? Brechtův výrok „So wie es ist, bleibt es nicht“ [doslovně: Věci tak, jak jsou, takovými nezůstávají] v sobě obsahuje novou výbušnou sílu, píše ředitel Stuttgartského divadla Achim Thorwald.
Avšak zatímco chtěl komunista Brecht s pomocí divadla dosáhnout změny systému a radikální proměny společnosti, jedná se v dnešní době především o to, sepsat inventář a v nejlepším případě zavést plodnou rozpravu. „Peníze, moc a žádostivost,“ tak zní heslo nové sezóny.
Román Emila Zoly L’Argent [Peníze] uvede v září na scénu Düsseldorfského divadla dramaturg John von Düffel. Vypráví příběh Saccarda, finančního žongléra dychtícího po moci, který díky šikovným burzovním spekulacím získá nezměrné bohatství a uznání pařížské společnosti. Načež jako obvykle ztroskotá.
Ze všech možných úhlů pohledu, okem vyostřeným krizí sleduje Stefan Kaegi ze skupiny Rimini Protokoll v koprodukci Curyšského divadla a Berlínského HAU [Hebbel am Ufer] život lučních kobylek. Chování zvířat umístěných na scénu je sledováno, komentováno a ozvučeno za pomoci kamer a dalekohledů. Publikum se má potenciálně co učit, tato zvířátka jsou totiž velkými vítězi evoluce, přestože si ničí svá obydlí.
