Zpráva Východní partnerství

Na východě nic nového

V rámci projektu Východního partnerství, který iniciovalo před dvěma lety Polsko, zahájila Evropská unie jednání s několika zeměmi bývalého Sovětského svazu. V době, kdy se Varšava připravuje na převzetí rotujícího předsednictví v Radě EU, hodnotí odborníci projekt jako zklamání.

Zveřejněno dne 11 července 2011 v 16:14
Kyjevský bulvár Kreščatik.

Na facebookové stránce Východnímu partnerství se dočteme především komentáře typu: „Samá krásná slova. A kde jsou skutky?“ „Není Východní partnerství, hlavní projekt Polska, ve skutečnosti jen snahou s jepičím životem?“ O posouzení dopadů Východního partnerství se pokusily dvě zprávy. První vypracovala Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR). Vyplývá z ní, že Evropská unie ještě nikdy neměla v prostoru bývalého Sovětského svazu tak silné zastoupení. Na druhou stranu to ještě neznamená, že její silná přítomnost bude mít reálný vliv na politiku Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Gruzie, Moldavska nebo Ukrajiny.

Evropská unie není schopna prosazovat demokracii v postsovětských zemích a ani v nich nedokáže úspěšně hájit své hospodářské zájmy. Autoři zprávy Nicu Popescu a Andrew Wilson především zdůrazňují, že s výjimkou Moldavska došlo ve všech ostatních zemích Partnerství k upevnění autoritativních tendencí. Bělorusko, Arménie a Ázerbájdžán neodpovídají žádným demokratickým normám. Ukrajina a Gruzie jsou sice demokratičtější, ale pořád nedosahují úrovně demokratického Západu.

Vládnoucí třídě více láká putinovský model než ten evropský

Popescu a Wilson se domnívají, že neúspěch demokratických snah ve východní Evropě by mohl vést k podobným revolučním vášním, k jakým došlo v severní Africe a na Blízkém východě. Důsledky takového scénáře jsou poměrně předvídatelné: příliv ilegálních imigrantů do EU, výdaje na urovnání konfliktů a vyslání mírových misí, vyjednavačů, pozorovatelů atd. V zájmu EU tedy je okamžitě se začít na Východě více angažovat.

Druhou zprávu o Východním partnerství vypracovali analytikové Institutu pro veřejné věci ve Varšavě (ISP). Elzbieta Kacová, jedna z autorek, ve zprávě poukazuje především na to, že „po dvou letech je výsledek Východního partnerství negativní. Varšavský summit Východního partnerství letos na podzim však může všechno změnit. Úspěch by mohl posílit vedoucí postavení Polska ve východní politice EU. Neúspěch by naopak mohl vést k marginalizaci Východního partnerství.“

Tento argument, který zdůrazňují polští diplomaté, zní trochu jako kouzelná formulka. Proč bychom měli věřit tomu, že by summit vedoucích představitelů šesti postsovětských zemí a EU mohl vůbec něco změnit. K tomu, aby se Partnerství mohlo rozvinout, je třeba, aby mělo obyvatelstvo partnerských zemí o spojenectví s Evropou skutečný zájem. Vládnoucí třídě se ale více zamlouvá putinovský model než ten evropský. Skutečnou výzvou Partnerství je rozšiřovat povědomí o Evropské unii v zemích, jako je Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko a vyzývat jejich politické představitele, aby si vybrali evropský model. Tato mise však nebude trvat pár let, ale spíše desetiletí.

Prosazení evropského modelu má největší šanci na úspěch v Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině, kde je obyvatelstvo a do určité míry i politická elita relativně proevropsky naladěná. V těchto třech zemích je hlavním problémem, jak přetavit slova v skutky.

Podle autorů zprávy z ISP je klíčem k úspěchu Partnerství brzké uzavření dohody o volném obchodu mezi EU a Ukrajinou. Ta by totiž přivedla Ukrajinu do hospodářské sféry Společenství, kde by platila společná obchodní a celní pravidla.

Podepsáním dohody by Ukrajina splnila velkou část potřebné agendy evropské integrace. K podpisu by mohlo dojít ještě za předsednictví Polska, které začne 1. července. Ukrajině se ovšem zamlouvá také konkurenční dohoda o zóné volného obchodu s Běloruskem, Kazachstánem a Ruskem, která by mohla zmařit veškeré snahy o užší hospodářskou spolupráci s Bruselem. Z Moskvy neustále sílí tlak, kvůli kterému je těžké odhadnout, jak se nakonec kyjevská vláda rozhodne.

Liberalizace vízového režimu je moc pomalá

Zmíněná zpráva mluví o zjednodušení procesu udělování víz jako o hlavním prostředku, jak prosadit evropskou myšlenku v partnerských zemích. V této oblasti učinila největší pokrok Ukrajina prostřednictvím dvouetapového programu směřujícího ke zrušení vízové povinnosti. Současná dohoda o usnadnění vízové povinnosti, bohužel pro Ukrajince, nezmiňuje žádné konkrétní datum završení procesu. Moldavsko má zájem vyjednávat o vytvoření podobného plánu, který by vedl ke zrušení víz. To stejné platí také pro Gruzii, která zatím s Unií podepsala pouze dohodu o usnadnění udělování víz. V krátkodobém horizontu nemohou ostatní země doufat ve více než prostý příslib postupného rušení vízové povinnosti někdy v budoucnu.

Úspěch Partnerství záleží také na velkých modernizačních projektech ve zmíněných zemích, například na modernizaci elektrické rozvodné sítě. Kvůli nedostatku finančních prostředků, kterými Partnerství disponuje, však není možné tyto projekty realizovat, a ty proto nejčastěji zůstávají jen na papíře.

Je proto důležité navýšit v rámci EU finanční zdroje Partnerství nebo do projektu zapojit další instituce, například Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, případně externí investory, například Spojené státy, Japonsko, Norsko nebo Švýcarsko. Dodatečné finance by sloužily na realizaci pilotního projektu, který by Partnerství dodal skutečnou váhu. Zatím takový klíčový projekt zcela schází. Každopádně i když není na místě přílišný optimismus ani důvod k oslavám, tvrdit, že je projekt mrtvý, dříve než vůbec mohl začít, je skutečně přehnané.

Názor

Nalijme si čistého vína

Země východní Evropy se před brány Evropské unie nijak zvlášť nehrnou. Polský katolický týdeník Tygodnik Powszechny se domnívá, že k tomu mají dva důvody. Zaprvé, „politické a finanční elity zemí, kterých se Partnerství týká, jsou přesvědčeny, že si budou moci žít jako na Západě, a dělat přitom východní styl politiky”. Zatím se jim to daří znamenitě.

Zadruhé, stará Evropa „pravděpodobně neusiluje o nic víc než za svou východní hranicí vytvořit prostor s aspoň minimální mírou stability, kam by mohly volně expandovat evropské podniky“. Polsko by proto nemělo očekávat během svého předsednictví v Radě EU žádné výrazné změny. Snad se mu podaří alespoň přimět své partnery k tomu, aby si nalili čistého vína a aby konečně přestali „předstírat, že jsou země východní Evropy v Unii vítány a že postsovětské státy mají zájem do Unie vstoupit”.

„Unie a země Partnerství si musejí otevřeně říct, co od sebe navzájem očekávají,“ uzavírá komentář polský týdeník. Počítá Brusel s pouhým vytvořením zóny stability za svou východní hranicí? Považuje dohody o přidružení za poslední fázi své politiky sousedství, nebo spíše za začátek jednoho velkého východoevropského dobrodružství?“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma