S Ben Alim jednejme jako s Lukašenkem

Vůči represivnímu režimu v Tunisku by EU měla uplatnit stejnou politiku „inteligentních sankcí“, jakou v roce začala uplatňovat s částečným úspěchem vůči běloruskému režimu Alexandra Lukašenka, domnívá se analytik José Ignacio Torreblanca.

Zveřejněno dne 14 ledna 2011 v 14:12
Paříž, 11. ledna. Demonstrace uspořádaná odpůrci režimu tuniského prezidenta Ben Aliho.

Loni v prosinci se poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko, který je v Bělorusku u moci již od roku 1994, rozhodl nadělit si k Vánocům 80% volební vítězství pojištěné zmanipulovanými volbami. Dále uzavřel kanceláře mezinárodních pozorovatelů, poslal do ulic policisty, aby potlačili protesty občanů, uzavřel zbývajících pár nezávislých médií a do vězení nechal vsadit více než 600 osob, mezi nimi i opozičního vůdce Andreje Sanikova, který byl zadržen spolu se svou manželkou v nemocnici, kde byl hospitalizován poté, co jej brutálně zbila policie.

Dobrou zprávou je, že Evropská unie řekla dost. V roce 2006 Lukašenko uspořádal stejně zmanipulované volby a od EU si za to vysloužil sérii „inteligentních“ sankcí (nazývají se tak proto, že nemají negativní dopad na obyvatelstvo): zákaz návštěv mnoha zemí, zmrazení finančních aktiv v zahraničí a řadu opatření na podporu opozice. Sankce měly úspěch, poněvadž v roce 2008 Lukašenko o něco povolil šrouby a propustil všechny politické vězně. Výměnou za to EU odvolala sankce, nabídla zemi hospodářskou pomoc a zahájila proces oteplování vzájemných vztahů. Pokud se však běloruský režim bude chovat neústupně, sedmadvacítka sankce opět zavede. V Bruselu se dnes všichni shodují na tom, že si Lukašenko z EU utahuje a že je tedy třeba vrátit se k politice tvrdšího postoje.

Idyla skrývá orwellovský režim

V Tunisku je dnes situace ještě mnohem horší. EU s tím ale nic neudělá, stejně jako nic nepodnikla v roce 2009, kdy Ben Ali „vyhrál“ volby se ziskem 89,62 % hlasů. Ti, kdo zemi navštívili a hovořili s představiteli opozice, neúnavně opakovali, že za zdánlivou stabilitou a image příjemné turistické země se skrývá orwellovský stát, který kontroluje každičký email a pohyb svých občanů. Zdejší výbuch nespokojenosti s mnoha mrtvými, jejichž počet se nedá ani snadno ověřit, tak strhává masku všem režimům v regionu, které za stabilitu vydávají to, co není ve skutečnosti ničím jiným než tvrdou represí kryjící korupci, a nikoliv, jak se tyto režimy snaží předstírat, budováním moderních společností sloužících jako brzda islamismu.

Stejně tak je nestoudný cynismus kleptokrata Ben Aliho, který po 23 letech u moci dostal geniální nápad vytvořit komisi pro vyšetřování korupce. Díky depeším zveřejněným serverem Wikileaks jsme se totiž mohli přesvědčit o tom, že místní elity (včetně monarchů, prezidentů a v případě Ben Aliho samotné jeho rodiny) jsou po uši namočeny v jedné velké korupční orgii, zatímco mladým lidem schází jakékoliv pracovní či životní vyhlídky.

To, co se dnes děje v Tunisku, však rovněž ukazuje Španělsku, Francii a Itálii, největším zastáncům středozemní politiky v rámci EU, že tato strategie vychází naprosto nazmar. Oproti tomu Polsko, Švédsko a pobaltské státy v rámci východoevropského sousedství s úspěchem praktikují zcela jiné politiky a nástroje než ty, které propagují v oblasti středomoří Madrid, Řím a Paříž.

Pasivní Evropa izoluje ty, kteří ještě věří v pravní stát

Ve Středozemí se tak naše politika stále více podobá postoji, který během studené války zaujímaly Spojené státy vůči státům střední Ameriky a který měl tak neblahé dopady. Stejně jako americká politika zadržování komunismu nahnala středoamerickou populaci do náruče revoluční levice, naše politika zadržovaní islamismu s velkou pravděpodobností nažene místní obyvatele do rukou islamistů, kteří si prozíravě budují svou legitimitu na agendě sociální spravedlnosti a boje proti korupci.

Evropa svou pasivitou přichází sama nejen o svou prestiž, ale také opomíjí a odsuzuje k záhubě všechny ty (jistě jich už není mnoho), kdo věří v právní stát, dělbu moci a respektování lidských práv. Jestliže však tajně doufáme, že na jižním pobřeží Středozemního moře budeme mít řadu banánových republik jakožto hrdých strážců našich zájmů, zdá se, že jsme na správné cestě.

Pohled z Evropy

Proč se Ben Ali a jeho politika těší podpoře

Opakovaná prohlášení prezidenta Zine el Abidine Ben Aliho, že v roce 2014 složí svou funkci a ukončí ozbrojenou policejní represi, nepřinášejí sociální smír, ani zatím nezachránila hospodářský zázrak, kterým Tunisko po nějakou dobu bylo. Země svou ekonomiku založila na subdodávkách pro evropský průmysl, levném cestovním ruchu a partnerství s EU. Avšak zatímco přímořské oblasti se rozvíjely, vnitrozemí pustlo a venkovské obyvatelstvo, trpící zvyšující se nezaměstnaností, přesídlilo do pobřežních měst. Tato destabilizace regionu by mohla vyvolat napětí uvnitř diaspory a vést k masivní imigrační vlně z Maghrebu směrem do Evropy. Tím lze vysvětlit shovívavost Francie, a potažmo celé Evropy, vůči Ben Alimu a jeho zkorumpovanému policejnímu státu. Evropa vidí v tuniském prezidentovi obranný val proti islámské hrozbě.

Rudolph Chimelli, Süddeutsche Zeitung

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!